Madridská radnice plánuje na podzim roku 2020 zlikvidovat většinu z 12000 papoušků mníšků šedých, žijících na tamějším území, neboť jsou považováni za nebezpečný, přemnožený, invazivní druh. Tato informace se objevila minulý měsíc v médiích.

Pokud tedy bude tento plán schválen, zbývá ptákům zhruba poslední rok života. Napadlo mě proto, zda si skutečně zaslouží tak krutý osud.
Každý kdo někdy doma choval trochu většího papouška, ví jak citlivá a inteligentní zvířata to jsou. A tak se nabízí otázka, jsou-li problémy, které ptáci ve městě působí natolik závažné, aby zasluhovaly potrestat smrtí.
Zamýšlené drastické řešení je odůvodněno tím, že ptáci omezují původní místní druhy, obtěžují občany hlukem a jejich rozměrná hnízda by mohla při případném pádu někomu ublížit. Jsou to však dostatečné důvody k likvidaci tisíců inteligentních a citlivých tvorů?
Pro lepší pochopení tohoto problému, ho zkusme přenést do roviny mezilidských vztahů. Představte si, že máte v domě problémového souseda, který se chová hlučně, na balkóně má nepořádek a ano, když jste pod ním jednou šli, dokonce vám odtamtud i spadlo něco na hlavu. Skutečně si vezmete zbraň a půjdete za to souseda zastřelit?
Vůbec za možností připuštění takto radikálního náhledu stojí v současnosti převládající snaha, kořenící z přežívajícího kartezianismu, prosakující krom všemožných věd hrajících si na exaktní, až do obecného lidského myšlení, a to nakládat s živými bytostmi jako s předměty. (O tom kam až tato snaha může dojít, nás mohou přesvědčit nedávné dějiny.) K této tendenci se potom přidává bezohlednost a pýcha s jakou domnělý pán tvorstva tradičně přistupuje ke všem ostatním živým tvorům.

Stejná lidská nabubřelost, která dovoluje chovat v otřesných podmínkách jiná zvířata na maso, se nyní uplatňuje i zde, avšak zvýrazněna tím, že cílí právě na papoušky, kteří byli díky své inteligenci a roztomilosti vyzdviženi jako domácí mazlíčci (právě díky tomu se v Madridu také rozmnožili) nad jiná zvířata, která musí denně umírat a trpět. Nyní mají trpět a umírat i oni.
S naprostou arogancí je zde přehlížen fakt, že tím nejpřemnoženějším tvorem, který ztrpčuje život svému okolí na většině míst svého výskytu, a jehož počet by tedy měl být dle těchto měřítek redukován, je samotný člověk.