Pokud je nemocný občas, tak jednou či dva krát do roka, tak to ještě ujde. Chronicky nemocný však bojuje, protože musí. A oba mají stejný problém. Zdravý člověk o tom neví. Nezajímá ho to. Proč by také mělo. Má svůj život, svou práci tak jej někdo, kdo má například problémy s páteří nezajímá. Není se co divit.
Pak však náhle, jako blesk z čistého nebe přichází zcela nečekaný zvrat. Zdravý člověk onemocněl. A přisoudíme tomuto fiktivnímu človíčkovi i fiktivní chorobu a to třeba obyčejnou chřipku. A jdeme na to.
Náš nový marod přijde k lékaři, jsa přesvědčený, že dostane recept a vypadne. Náš fiktivní člověk má již léta, ten ještě pamatuje recepty za korunu, ať na nich bylo cokoli. Zde dochází náš hrdina prvnímu zklamání. Lékař mu řekne, že má jít do lékárny a koupit si tam to a ono. (To jsem si nevymyslel, to se opravdu stalo). Pacient se nehádá a odchází.
Cestou samozřejmě začíná nadávat, sem tam pronese i neslušné slovo a ptá se sám sebe, proč vlastně platí desítky tisíc ročně na pojištění. Ale pak mávne rukou a vstoupí do lékárny se sebevědomím a nachystanou desetikorunou.
Ven z lékárny vyjde bez sebevědomí, ale stále s desetikorunou, neb za tak málo peněz tu nic neměli. Pacient tedy běží domů pro platební kartu, nebo pro peníze, jak kdo, a jde zpátky do lékárny, kde zjistí, že i když má čím platit ty nehorázné sumy, tak tu nic z toho, co mu poručil lékař, nemají. A bum.
Takže začíná jeho cestování po lékárnách. Nemocný nadává už v kuse, sprosté slovo stíhá sprosté slovo a i přes bolest celého těla a hlavy běhá jako zdravý z lékárny do lékárny. A kdo za to může? Ta chřipka?
Ne, za to může zásobování lékáren. A muž, maje již viníka, proklíná právě tuto instituci do krajnosti, netušíc, že právě ona je v tom zcela nevinně. Ta totiž nemůže za to, že léky v lékárně neobjednali. Takže až i vy budete příště nadávat, tak ne na distributora léčiv.
